🐺Grey wolf

Vlk obecný (Canis lupus) je druh savce a větší psovité šelmy původem z Evropy, Asie a Severní Ameriky. Vlk představuje největšího současně žijícího divokého zástupce čeledi Canidae (psovití) a rodu Canis (vlk). Geneticky je natolik příbuzný i menším druhům rodu Canis, například kojotovi nebo šakalovi obecnému, že s nimi může tvořit plodné hybridy. Od ostatních divoce žijících zástupců se kromě velikosti odlišuje robustnější tělesnou stavbou, méně protáhlým čenichem, relativně kratším trupem a delším ocasem. Srst vlků má obvykle pestré zbarvení kombinující odstíny bílé, hnědé, šedé a černé, ale vlci žijící v arktických oblastech jsou téměř úplně bílí (např. vlk polární). Vlk obecný dosahuje délky těla 100 až 170 cm, délky ocasu 29 až 60 cm, výšky v kohoutku 66 až 90 cm a hmotnosti 12 až 80 kg. V závislosti na studii bylo rozpoznáno několik (i více než 30) poddruhů, mezi které podle některých názorů patří i pes domácí nebo dingo. Ze všech zástupců rodu Canis (a nakonec i čeledi Canidae) je vlk pravděpodobně nejvíce specializovaný na kooperativní lov větší kořisti, což dokládají jeho morfologické adaptace umožňující ulovení velkých živočichů, stejně jako jeho sociální způsob života a vysoce rozvinuté komunikační chování, včetně individuálního i skupinového vytí. Vlci obvykle žijí v rodinných smečkách tvořených reprodukčním párem a jeho potomky. Mladí jedinci mohou smečku opustit po dosažení pohlavní dospělosti a zakládat vlastní smečky. Vlci jsou teritoriální a konflikty o území patří mezi hlavní příčiny jejich přirozené mortality. V Evropě zabírá průměrné území jedné vlčí smečky asi 100 až 350 km². Jako masožravci zaujímají pozici vrcholového predátora; jejich potravu tvoří především volně žijící kopytníci, ale i menší živočichové, hospodářská zvířata, mršiny a nakonec také lidské odpadky. Neobvyklý není ani kanibalismus. Vlci mohou být hostiteli různých parazitů a patogenů, včetně viru vztekliny. Vztah vlka a člověka má dlouhou historii. Vlci mají prominentní postavení v lidské mytologii a kultuře, existuje o nich množství pohádek, knih, filmů a ság. Vlci od dávných dob byli a stále jsou také lidmi pronásledováni a likvidováni kvůli útokům na hospodářská zvířata, ale v řadě kultur, zejména ke konci 20. a s příchodem 21. století jsou naopak respektováni a je kladen důraz na jejich ochranu (mj. s ohledem na jejich potenciální klíčovou roli v ekosystému). Přestože ve společnosti přetrvává strach z vlků, který přiživuje i fakt, že v pohádkách, folklóru a často i v médiích jsou stylizováni do podoby krvelačné nebo nebezpečné šelmy, většina zdokumentovaných útoků na člověka byla spojena s jedinci nakaženými vzteklinou. Útoky zdravých vlků jsou tedy obecně vzácné. Vlci se vyskytují v relativně nízkém počtu, obývají oblasti vzdálené od lidské infrastruktury a v důsledku historických zkušeností s lovci, farmáři či pastýři se člověku raději vyhýbají. Celosvětová populace divoce žijících vlků byla v roce 2018 odhadována na 200 000 až 250 000 jedinců. Podle hodnocení Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je druh považován za málo dotčený. Zvlášť chráněný (nebo regulovaný) je potom v jednotlivých státech s ohledem na tamní početnost, hrozby pro populaci a další okolnosti. Konkrétně v Česku, kde byl ve 20. století téměř vyhuben, dnes (2026) žije asi 400 vlků. V Česku jsou vlci zařazeni mezi přísně chráněné druhy, jsou uvedeni v CITES v příloze II. Dne 3. prosince 2024 stálý výbor Bernské úmluvy hlasoval pro návrh EU na úpravu statusu ochrany vlka z „přísně chráněného“ na „chráněný“. Změna vstoupila v platnost dne 7. března 2025.

Text: Wikipedia, CC BY-SA 4.0.